Najlepší

Máme tu opět slavné květnové dny, kdy Rudá armáda úspěšně zakončila svůj boj na život a na smrt s německým nacistou a okupantem.

Nikdy jsem se nenadála, že budu během svého života svědkem nehorázných lží a přepisování dějin ohledně tohoto vítězství. Ještě v osmdesátých letech se tento fakt jevil pevný a neměnný - jako nezničitelný milník slavné sovětské minulosti. Samozřejmě, že jsme tehdy věděli, že nás po demarkační čáru osvobodili i spojenci a nevím o tom, že by tato informace byla zakázaná a nedostupná. Neutajovala se a sdělovali ji i učitelé na školách - bez toho, aby byli trestně stíhaní. Vždycky je to jen a jen o lidech - o jejich osobnosti a rovné páteři. Stejné jako dnes.

V dnešní nemocné a zvrácené době bojů se sochami, umlčování lidí a úmyslného překrucování již tisíckrát prověřených a uznaných informací se s údivem až úžasem dozvídáme, že za osvobození musíme být vděčni USA a pokud tu byla přece jen nějaká "východní síla", byli to Ukrajinci. Pražští místodržitelé s vítězným rykem odstranili sochu maršála Koněva, přejmenovali několik ulic i náměstí a teď snad nějakému studentíkovi vadí i v metru stanice Moskevská. Zato ukrajinská vlajka nám vlaje i na státních budovách, takže cizinec získává oprávněný dojem, že je na Ukrajině. Po Praze se ševelí ukrajinsky - ale čím dál víc rusky i přesto, že Rusové tu nejsou. Inu - byznys je byznys a té umělé hatmatilce, složené z ruštiny, polštiny, turečtiny a kdovíčeho ještě prostě nikdo nerozumí a kšefty "nejdou".

Za ty zmatené ubožáky, kteří nás tu poučují, že Bandera byl chudák a Azov nemá co do činění s "naciki", že jejich všude viditelná svastika neznamená "SS", ale "IN" (jako Inteligence Národa), se nestydím. Stydím se za své spoluobčany a ponejvíc politiky, kteří naší zemi dělají hanbu, kam vkročí. To oni u nás přepisují - nikdo je k tomu nenutí s pistolí u hlavy. Dělají to s jistou rozkoší a pocitem "moci nad masami". Ovšem... k tomu, aby propaganda a přepisování bylo účinné, je k tomu potřeba vysoká inteligence přepisovatelů. A konkrétně toto v českých kruzích nehrozí!

Připomenu tu videjko (v RJ) z Berlínské operace. Povšimněte si, že je tam zmiňovaný 1.ukrajinský front pod velením maršála I.S.Koněva.

Tento samý front osvobodil nejen Berlín, ale i Prahu!

A proč? Protože vojska maršála Rybalka a generála Leljušenka byla součástí vojenského uskupení, kterému se v Rudé armádě říkalo "fronty".

Takže uskupení, které dostalo své pojmenování po směrech sovětské ofenzívy od r. 1943. A jestliže byla tehdy Ukrajina v sestavě svazových republik, je jasné, že v RA bojovali i zrozenci z Ukrajiny.

Konkrétně 1.ukrajinský front se nejprve jmenoval Voroněžský a teprve po těžkých osvobozovacích bojích Ukrajiny dostal svůj název "ukrajinský front".

A jakou spojitost má tento front s Ukrajinci, hrdými na "chudáka Banderu"? Má. Přeci jen má. Tím pojítkem je armádní generál Nikolaj Fjodorovič Vatutin. Hrdina od Stalingradu i od Kurska, jeden z nejtalentovanějších velitelů a stratégů Rudé armády. Byl velitelem jak Voroněžského frontu a to i po jeho přejmenování na 1.ukrajinský front. Prošel peklem osvobozování až na západní hranici UA - aby byl dne 15.4.1944 zákeřně zavražděn oddílem Ukrajinské osvobozenecké armády.

Dneska je toto uskupení prezentované jako že "bojovalo proti komunistům", ale faktem je, že uskupení bojovalo jako "partyzáni" na straně fašistů. V některých materiálech je popisované, jak to dělali. Když fronta postoupila, na osvobozeném území se ponechával týl - mj. i nemocnice s raněnými a zdravotnický personál. A ti byli nejčastěji cílem útoků těchto "národních bojovníků proti komunistům". Bylo to velmi podlé a zákeřné, protože ve vyčištěném týlu už nikdo útoky nečekal.

Vatutin zahynul při inspekci po týlu - kdesi v oblasti Rovna.

To je logický paradox, že? Velitele ukrajinského frontu, kde měli - dle současných "vykladačů karet" - sloužit a hrdinně bojovat Ukrajinci, zavraždí "ukrajinští bojovníci proti komunistům" a sochu jeho nástupce potupně odstraní proukrajinští pražští "místodržící". Nedivím se, že v tom sami mají zmatek a neumějí odpovědět ani na primitivní otázky,

To, že nám vnutili oslavy konce války na 8.5. - to se ještě dá "oddiskutovat" podepsáním bezpodmínečné kapitulace v Remeši. Ale nikdo neoddiskutuje snahy o vykreslení zásluh Rudé armády jako jakýsi vedlejší a pro výsledek války nepodstatný. Nikdo neoddiskutuje ani zásluhy Rudé armády na osvobozování území Československa.

Proradní vlastizrádní místodržící přicházejí a odcházejí, také rádobyvědci a rádobyhistorici, poplatní heslu "Kam vítr, tam plášť." Je jenom na nás, kteří si ceníme své páteře i svědomí, jak a jak dlouho poneseme "historickou paměť" - možná lepší název je paměť národa. Pro mě osobně je Den osvobození dnem záchrany národa a tak to taky zůstane - ať už je u moci Petr nebo Pavel.

Na závěr malá statistika porovnání obětí SSSR a Německa:

A ještě nesmrtelná píseň Obránců vlasti:

Dominik Duka 

4 d.  · 

kázání Speyr

Königliche Hoheit,

moji drazí, scházíme se zde ve Speyerském dómu, na místě, které vypovídá nejenom o Boží kráse, síle Ducha a historii církve, která spoluvytvářela novou naší západní civilizaci. Západní proto, protože korunovací Karla Velikého i pozdější rozdělení církve, označením římské, připadá nám i adjektivum západní. Název „dóm“ přišel právě v onom 13. století do našeho prostředí z italského „il duomo“ a v jazyku západní církve „domus“. Římská církev nalézá své místo v domě významné římské rodiny Lateránu. Lateránská bazilika, to je katedrála římských biskupů, patriarchů západu, papežů, otců města, neboť to byl Lev Veliký, který zachránil před hunským vojevůdcem Atilou Řím před pleněním. V jazyce Abrahámově, Mojžíšově, Ježíšově neexistuje slovo chrám či kostel, ale dům, „bét“. Současně je to i označení druhého písmene hebrejské abecedy. Patriarcha Jakub, když se probere v betelské svatyni, zvolá: „dům Boží, brána nebes.“ Vzpomenete na slova Osud domu habsburského… je určitým způsobem biblickým obratem, neboť slovo „dům“ označuje rodinu, rod i kmen. Samotná struktura jazyka Bible vypovídá o souvztažnosti mezi Bohem a člověkem. Na prvních stránkách Bible čteme: Bůh stvořil člověka, jako muže a ženu ho stvořil. Zamýšlíme-li se nad útvarem, který nazýváme Evropou, především západní Evropou, kam patříme i my Středoevropané, víme, že je dílem nejen velkých jednotlivců, ale především jejich rodin, které přednášejí kontinuitu a tradici, která přetvořila kmenové společenství v národy a státy. Současná Evropa se nám může zdát jako zmatené a zbloudilé osamocené individuum, které páchá sebevraždu a ve své sebestředné desperonci boří své dílo. Každá civilizace, každá kultura nemůže existovat bez perspektivy, bez budoucnosti a tou je pro Evropu ten, který je a kterému rodina, rod, kmen či národ vybudoval dům, v kterém se On rozhodl v Ježíši Kristu přebývat s námi. Dokonce prorok v evangeliu sv. Jana říká, že On, pravý Bůh a pravý člověk přišel, aby stanoval s námi. Člověk je bytost, která nemůže bez Božího rozměru být, existovat.

Scházíme se zde v dómě, kde odpočívá vévoda Rudolf Habsburský, ale také v blízkosti muže, který nám zde pomohl otevřít dveře svobody, kancléře Helmuta Kohla (který odpočívá vedle kapitulního hřbitova u sv. Bernarda). Scházíme se zde jako řád sv. Jiří (evropský řád domu Habsbursko-Lotrinského). Současnost od nás vyžaduje nejenom shora uvedené poznání skutečnosti, ale také odvahu, s kterou vstoupil na kolbiště dějin sv. Jiří, patron rytířství, tedy životního postoje statečných mužů, kteří si také váží ženy, která je dárkyní života a udržuje domácí krb, jehož světlo a teplo definuje rodinu. Rodinu Božích přátel, Božích dětí. Kdo byl sv. Jiří? Mnozí pokrčí rameny a řeknou: no, je to legendární typologický model. Skutečná historie ví, že se jedná o konkrétní postavu muže, vysokého důstojníka pravděpodobně velitele pretoriánské gardy císaře Diokleciana. Muže, který se snaží o konečné řešení křesťanské otázky, o likvidaci církve. Zde je i také naše výzva pro nás. Ví, čeho je zapotřebí pro záchranu rodící se nové kultury a civilizace. I nám patří slova evangelia: „Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne, zachrání jej. Jaký prospěch má člověk, který získá celý svět, ale sám sebe ztratí nebo zmaří? Kdo se stydí za mne a za má slova, za toho se bude stydět Syn člověka, až přijde v slávě své i Otcově a svatých andělů.“(Lk 9,24-26) . Jak víme, nebyl sám. Celá řada vysokých důstojníků tohoto období jednala stejně (sv. Sebestián, sv. Demetrios, sv. Florian…). Ano, byl to zápas s rudým drakem. S pohrobky či pokolením tohoto rudého draka jsme povoláni i my, abychom dokázali s odvahou vytrvat a hájit hradby Boží obce. Principy, zásady, přikázání, kdy desatero je onou kontinuitou naší civilizace od Sinaje přes Athény a Řím, je to zápas, který v Jeruzalémě na Kalvárii vyhrál Ježíš Kristus na kříži. On je alfa a omega, začátek a konec, kterému chceme sloužit s odvahou a věrností. Jeho nejvyšší zákon je zákon lásky. Ta však nemůže existovat bez svobody, odvahy a statečnosti.

Amen.

https://www.facebook.com/Royalisti/posts/pfbid0HW99y3dJBfNYNMSKD6QRdjNG9sx73shSLqUpPS3CWjcokDWbb4zGAG8GUwo4FY7Al?locale=sk_SKhttps%3A%2F%2Fwww.facebook.com%2FRoyalisti%2Fposts%2Fpfbid0HW99y3dJBfNYNMSKD6QRdjNG9sx73shSLqUpPS3CWjcokDWbb4zGAG8GUwo4FY7Al%3Flocale%3Dsk_SK

S mečom - následník Karol, zozadu - jeho brat Georg, maďarský veľvyslanec vo Francúzsku.