Najlepší

Já vím. Je "bílý" - ostatně jako Četveriková. No a co? Ovlivňuje to snad nějak kvalitu názoru? To "bílý" v současnosti souvisí hlavně s pravoslavnou církví a s náboženstvím.

Michalkov býval svého času i "rudý". Národní umělec za svou tvorbu.

Já už opravdu nevím, jak to říct.... Je snad rozhodující stranická příslušnost u posuzování toho, co kdo říká?

Michalkov sám je příkladem toho, co jsem psala na začátku. Pokud by i byl opozicí, tak tou potřebnou! Nebere peníze ze zahraničí a jde mu o rozkvět Ruska. A s kroky Putina souhlasí a má je za gramotné. To ale neznamená, že by se neozval, kdyby se Putin z ničeho nic "zbláznil" a začal rozprodávat Rusko.

Vždyť přece "stranická příslušnost" není garantem správnosti světonázoru. I tady je to vidět. Často ti nejzarputilejší "ideologové KSB" jsou po lidské stránce - a dokonce i názorové stránce - plní nenávisti a nadřazenosti, že spíš jak kohokoliv jiného připomínají inkvizitory.

štúrovci / Štúrovci

Názvy prívržencov osôb, organizácií, spolkov a pod. odvodené od vlastných mien sa píšu s malým začiatočným písmenom, napr. Štúr – štúrovec, Darvin – darvinista, Slovnaft – slovnaftár (zamestnanec), Lúčnica – lúčničiar, Slovan – slovanista.

https://jazykovaporadna.sme.sk/q/5639/

Pomenovania stúpencov a nasledovníkov sa nepovažujú za vlastné mená a píšu sa s malým začiatočným písmenom (porov. bratia Štúrovci, ale členovia Štúrovej družiny – štúrovci).

https://jazykovaporadna.sme.sk/q/8182/

--

štúrovec, štúrovci - nasledovník / nasledovníci Štúra

Štúrovec, Štúrovci - rodinný príslušník / rodinní príslušníci

Nad Tatrou sa blýska je tu s nami od roku 1844

Ústavy sa menia, Slováci ich za uplynulých 100 rokov mali niekoľko. Ale pieseň Nad Tatrou sa blýska, z ktorej sa časom stala štátna hymna, nás sprevádza už od roku 1844 a národ si ju zvolil sám. Slovenská národná knižnica má vo svojom archíve doteraz najstarší autentický zápis našej hymny v pozostalosti Viliama Paulínyho Tótha.

Hymnická pieseň vznikla na prelome rokov 1843/44 a v rukopisnej pozostalosti Viliama Paulíniho – Tótha ju nájdeme pod zápisom: Prešporskí Slováci, budúci Levočané. Jej autorom sa uvádza Janko Matúška, avšak až do roku 1966 sa viedli polemiky, kto je skutočným autorom básne. Po tom, čo odborníci získali pozostalosť Paulínyovskej rodiny, kde bol práve Janko Matúška označený za autora tejto piesne, sa Matúškovo autorstvo potvrdilo.

Pôvodný text dnešnej štátnej hymny, ako ho zveršoval Janko Matúška, zapísal Viliam Paulíny – Tóth.

Slovenská štátna hymna vznikla na veľmi chytľavý nápev piesne Kopala studienku, ... v období, kedy Ľudovíta Štúra odvolali z postu námestníka Katedry reči a literatúry československej na bratislavskom evanjelickom lýceu. Jeho študentov to rozhorčilo natoľko, že sa rozhodli odísť z lýcea a doštudovať inde. Pri odchode skupinky 13 študentov do Levoče 5. marca 1848 ich iní študenti – bývalí kolegovia - vyprevádzali práve budúcou slovenskou hymnou.

A odvtedy tu so Slovákmi ostala. V pozmenenej verzii burcovala v revolučných rokoch 1848 – 49, v oboch svetových vojnách či pri vzniku Československa v roku 1918. Ku koncu I. svetovej vojny už znela v zákopoch a zajateckých táboroch oveľa častejšie ako Hej Slováci (1834) či Kto za pravdu horí (1848).

Ako sa menil text oficiálnej hymny a aké verzie existovali sa dozviete na adrese: http://dikda.eu/nad-tatrou-sa-blyska/

Kde vznikla hymna:

Jozefská ulica zažila prítomnosť Ľudovíta Štúra i vznik našej hymny

V Bratislave býval Ľudovít Štúr na viacerých miestach. Okrem Panenskej ulice, kde žil v blízkosti Evanjelického lýcea, to bol aj rohový dom na dnešnej Jozefskej ulici.

Nevie sa celkom presne, či ide o objekt, v ktorom je dnes jedáleň Divný Janko alebo o rožný dom, kde práve dokončujú novostavbu. Rozhodujúce je, že je to určite tento priestor.

Zo životopisu Janka Kalinčiaka sa dozvedáme, že jeden školský rok býval spoločne s Ľudovítom Štúrom na priváte na Jozefskej ulici. Pravdepodobne to bolo v školskom roku 1840-1841, po návrate Štúra zo štúdií v nemeckom meste Halle, teda predtým, ako si našiel viacročné bydlisko vo Fernolayovskom dome na Panenskej ulici. Vtedy sa Štúr Kalinčiakovi priznal, že mieni podniknúť všetky kroky na uzákonenie spisovnej slovenčiny ako literárneho jazyka Slovákov.

Ján Kalinčiak

Tento fakt má veľký význam pre pochopenie Štúrovej geniality. Na oficiálnych hodinách i na samovzdelávacích krúžkoch Štúr viedol študentov, viac-menej svojich vrstovníkov, k tomu, aby po nadobudnutí vzdelania boli schopní literárnej tvorby. Uvedomoval si totiž, že jedna vec sú pravidlá gramatiky a pravopisu, no rovnako dôležitý je aj fakt, aby mal kto uviesť literárnu reč do života. Preto na hodinách i stretnutiach v rámci samovzdelávacieho krúžku presadzoval taký program a obsah, na ktorom by vyrastali budúci literárni tvorcovia. Preto sú zápisnice a kroniky z týchto čias plné básní, balád, rozprávok, povestí, poviedok, literárnokritických a literárnovedných statí a esejí. A naozaj - čoskoro sa so svojimi dielami objavili také zjavy našej literárnej kultúry, ako boli Andrej Sládkovič, Janko Kráľ, Ján Botto, Samo Chalupka, Jozef Miloslav Hurban, Janko Kalinčiak, Michal Miloslav Hodža a mnohí ďalší.

Jozefská ulica v Bratislava a najmä jej horný priestor nám pripomína túto Štúrovu geniálnu jasnozrivosť a predvídavosť.

Autor piesne Nad Tatrou sa blýska

Na tomto mieste, v miestnosti súkromného domu, vznikla aj naša dnešná štátna hymna. Na priváte tam vtedy bývali viacerí študenti, medzi nimi aj Janko Matúška. A práve v jeho izbe sa v marci 1844 stretli viacerí študenti, aby si spresnili čas a okolnosti odchodu z Bratislavy do Levoče. A keďže chceli pritom poriadne "tresnúť dverami", potrebovali k tomu pieseň. Podľa všetkého, najlepšiu básnickú "slinu" mal v ten večer domáci Janko Matúška. Jozef Podhradský a Viliam Pauliny mu striedavo vybrnkávali na citare melódiu ľudovej piesne Kopala studienku, pozerala do nej a Janko Matúška sa do tónov melódie triafal veršami. No a ostatní ich rýchlo zapisovali. Svedectvo o tom nám zanechal Ján Francisci vo Vlastnom životopise.

--

Tu pod nadpisom Privát na Jozefskej ulici nájdete fotografiu, ako dnes zvonka vyzerá reštaurácia Divný Janko, približné miesto, kde hymna vznikla:

https://www.knihyprekazdeho.sk/images/pdf/9788055653587.pdf

Pamätná tabuľa v interiéri:

Nedávno som tam bola a neodfotila som pamätnú tabuľu, nenapadlo mi, že niečo také dôležité na nete takmer nenájdete. Na obrázku nie je čitateľná.

O úcte k hymne:

https://plus7dni.pluska.sk/domov/naozaj-sme-hrdi-slovaci-tak-preco-nemame-ani-pamatnu-tabulu-pre-piesen-piesni

--

K odchodu študentov do Levoče:

--

Jozefská:

Pozn. : Šípka neoznačuje spomínanú budovu.

----

S oneskorením pridávam príspevok, udalosť už zmienil @Peter MMXX . Napriek tomu dúfam, že bude aspoň pre niekoho prínosom.

Dne 9.3.1934 se narodil Jurij Gagarin.

Dnes by měl devadesáté narozeniny...

Milý sympaťák s odzbrojujícím širokým úsměvem, maličkatý výškou (1,57 m), velikán duší i činy. Jako první člověk z vesmíru referoval, že Země je krásná a modrá. A ač byly v r. 1961, kdy let uskutečnil, vztahy mezi USA a SSSR již velmi špatné, sledoval Gagarinův let se zatajeným dechem celý svět. Na jeho oslavu vznikaly písně i básně. První člověk ve vesmíru - člověk, který obletěl Zemi. Toto prvenství Gagarinovi náleží navždy.

Jeho příběh jistojistě znají všichni. Všichni také vědí o tragické smrti při cvičném letu - letu opředeném dodnes mnoha konspiracemi. Co se ale o Gagarinovi málo ví a zmiňuje - to je jeho boj proti ničení památek z dob minulých. Vypráví se příběh, že Jurka obdivoval vše krásné a jednou se při návštěvě muzea zastavil u makety nádherného chrámu. Ptal se, co je to za krásný chrám a kde stojí. Ředitel muzea mu odpověděl, že je to chrám Krista spasitele - z Moskvy. Gagarin nerozuměl - vždyť Moskvu znal a nikdy takový chrám neviděl. Kde tedy je? Ředitel ho vzal k oknu a ukázal na zarostlý a zanedbaný pahorek. "Tam je ten chrám - co jsou ty louže."

Vyprávěl pak Jurovi, že na chrám se sbírali lidé celého Ruska a byl postavený na památku slavného vítězství nad Napoleonem. Kousek dál stál ještě Triumfální oblouk, který také zmizel. Chrám i oblouk nechali zbourat v r. 1931, aby uvolnili místo monstróznímu Paláci sovětů, který se nikdy ani nezačal stavět.

Gagarin pak odmítal být "vzorem pro výchovu mládeže" a říkal:

"Jakýpak vzor a jakápak výchova, když si nevážíme své minulosti a práce předků. "

Myslím si, že toto je jeden z největších jeho odkazů do budoucnosti. Národ, který začne plivat na předky a bourat památníky jejich činům - ten ztrácí legitimitu pro svou další existenci. Je jedno, jaká ta minulost byla. Ale byla a je naší součástí.

A využiju připomínku velikosti Jurky Gagarina, abych vzpomněla i na prvního (a jediného) občana Československa, který Zemi z výšky viděl. Vladimíra Remka. Vzlétl v tandemu dne 2.3.1978 a stal se tak občanem třetího státu světa, kterému toto bylo umožněné.

Připomínám to hlavně pro uvědomění si významnosti našeho malého státečku, jehož šikovné ruce a chytré hlavy byly známé a vážené po celém světě. Dokazuje to také přátelské vztahy se SSSR a jeho důvěru v nás. Toto je bohatství, které nám naši předkové vybudovali a zanechali!

A co jsme s tím udělali my? Co předáme našim vnukům - protože naše děti už dneska "řídí"? ?