Bývalí vládcovia

Dominik Duka 

4 d.  · 

kázání Speyr

Königliche Hoheit,

moji drazí, scházíme se zde ve Speyerském dómu, na místě, které vypovídá nejenom o Boží kráse, síle Ducha a historii církve, která spoluvytvářela novou naší západní civilizaci. Západní proto, protože korunovací Karla Velikého i pozdější rozdělení církve, označením římské, připadá nám i adjektivum západní. Název „dóm“ přišel právě v onom 13. století do našeho prostředí z italského „il duomo“ a v jazyku západní církve „domus“. Římská církev nalézá své místo v domě významné římské rodiny Lateránu. Lateránská bazilika, to je katedrála římských biskupů, patriarchů západu, papežů, otců města, neboť to byl Lev Veliký, který zachránil před hunským vojevůdcem Atilou Řím před pleněním. V jazyce Abrahámově, Mojžíšově, Ježíšově neexistuje slovo chrám či kostel, ale dům, „bét“. Současně je to i označení druhého písmene hebrejské abecedy. Patriarcha Jakub, když se probere v betelské svatyni, zvolá: „dům Boží, brána nebes.“ Vzpomenete na slova Osud domu habsburského… je určitým způsobem biblickým obratem, neboť slovo „dům“ označuje rodinu, rod i kmen. Samotná struktura jazyka Bible vypovídá o souvztažnosti mezi Bohem a člověkem. Na prvních stránkách Bible čteme: Bůh stvořil člověka, jako muže a ženu ho stvořil. Zamýšlíme-li se nad útvarem, který nazýváme Evropou, především západní Evropou, kam patříme i my Středoevropané, víme, že je dílem nejen velkých jednotlivců, ale především jejich rodin, které přednášejí kontinuitu a tradici, která přetvořila kmenové společenství v národy a státy. Současná Evropa se nám může zdát jako zmatené a zbloudilé osamocené individuum, které páchá sebevraždu a ve své sebestředné desperonci boří své dílo. Každá civilizace, každá kultura nemůže existovat bez perspektivy, bez budoucnosti a tou je pro Evropu ten, který je a kterému rodina, rod, kmen či národ vybudoval dům, v kterém se On rozhodl v Ježíši Kristu přebývat s námi. Dokonce prorok v evangeliu sv. Jana říká, že On, pravý Bůh a pravý člověk přišel, aby stanoval s námi. Člověk je bytost, která nemůže bez Božího rozměru být, existovat.

Scházíme se zde v dómě, kde odpočívá vévoda Rudolf Habsburský, ale také v blízkosti muže, který nám zde pomohl otevřít dveře svobody, kancléře Helmuta Kohla (který odpočívá vedle kapitulního hřbitova u sv. Bernarda). Scházíme se zde jako řád sv. Jiří (evropský řád domu Habsbursko-Lotrinského). Současnost od nás vyžaduje nejenom shora uvedené poznání skutečnosti, ale také odvahu, s kterou vstoupil na kolbiště dějin sv. Jiří, patron rytířství, tedy životního postoje statečných mužů, kteří si také váží ženy, která je dárkyní života a udržuje domácí krb, jehož světlo a teplo definuje rodinu. Rodinu Božích přátel, Božích dětí. Kdo byl sv. Jiří? Mnozí pokrčí rameny a řeknou: no, je to legendární typologický model. Skutečná historie ví, že se jedná o konkrétní postavu muže, vysokého důstojníka pravděpodobně velitele pretoriánské gardy císaře Diokleciana. Muže, který se snaží o konečné řešení křesťanské otázky, o likvidaci církve. Zde je i také naše výzva pro nás. Ví, čeho je zapotřebí pro záchranu rodící se nové kultury a civilizace. I nám patří slova evangelia: „Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne, zachrání jej. Jaký prospěch má člověk, který získá celý svět, ale sám sebe ztratí nebo zmaří? Kdo se stydí za mne a za má slova, za toho se bude stydět Syn člověka, až přijde v slávě své i Otcově a svatých andělů.“(Lk 9,24-26) . Jak víme, nebyl sám. Celá řada vysokých důstojníků tohoto období jednala stejně (sv. Sebestián, sv. Demetrios, sv. Florian…). Ano, byl to zápas s rudým drakem. S pohrobky či pokolením tohoto rudého draka jsme povoláni i my, abychom dokázali s odvahou vytrvat a hájit hradby Boží obce. Principy, zásady, přikázání, kdy desatero je onou kontinuitou naší civilizace od Sinaje přes Athény a Řím, je to zápas, který v Jeruzalémě na Kalvárii vyhrál Ježíš Kristus na kříži. On je alfa a omega, začátek a konec, kterému chceme sloužit s odvahou a věrností. Jeho nejvyšší zákon je zákon lásky. Ta však nemůže existovat bez svobody, odvahy a statečnosti.

Amen.

https://www.facebook.com/Royalisti/posts/pfbid0HW99y3dJBfNYNMSKD6QRdjNG9sx73shSLqUpPS3CWjcokDWbb4zGAG8GUwo4FY7Al?locale=sk_SKhttps%3A%2F%2Fwww.facebook.com%2FRoyalisti%2Fposts%2Fpfbid0HW99y3dJBfNYNMSKD6QRdjNG9sx73shSLqUpPS3CWjcokDWbb4zGAG8GUwo4FY7Al%3Flocale%3Dsk_SK

S mečom - následník Karol, zozadu - jeho brat Georg, maďarský veľvyslanec vo Francúzsku.

Taká nepodstatná správička:

Cikajúceho chlapca v Bruseli obliekli do detvianskeho kroja

04.05.2024

Desiatky ľudí a medzi nimi aj krajania zo Slovenska boli v sobotu poobede svedkami oblečenia bruselskej sochy Manneken Pis do detvianskeho kroja. Ceremoniál sa konal pri príležitosti 20. výročia vstupu Slovenska do EÚ, informuje bruselský spravodajca TASR.

Podujatie organizačne pripravili Stále zastúpenie SR pri EÚ s veľvyslankyňou Petrou Vargovou a Generálny konzulát SR v Belgicku s jeho vedúcim Andrejom Michalcom. Po odhalení sochy už v kroji náhodní turisti a prítomní na tomto ceremoniáli mohli ochutnať rôzne slovenské gastronomické špeciality a slovenské pivo.

„Po detvianskom kroji sme siahli preto, lebo bol k dispozícii v múzeu, ktoré uchováva všetky obleky, v ktorých bol Manneken Pis už oblečený a zvolili sme ho aj preto, lebo práve v tomto obleku bol aj počas pristúpenia Slovenska do EÚ,“ vysvetlil Michalec.

Vargová vo svojom slávnostnom príhovore pripomenula, že pred 20 rokmi sa Slovensko spolu s ďalšími deviatimi krajinami stalo súčasťou širšej a demokratickej európskej rodiny.

„Dnes sme obliekli Manneken Pisa do detvianskeho kroja už po tretíkrát. Začali sme s touto tradíciou v roku 2004, keď sme vstupovali do EÚ, pokračovali sme v roku 2014 a teraz sme tu už po tretíkrát,“ opísala situáciu.

Vedúca Stáleho zastúpenia SR dodala, že oblečenie sošky cikajúceho chlapca do slovenského kroja bolo v sobotu súčasťou širších aktivít v rámci Dňa otvorených dverí inštitúcií EÚ. V budove Európskej rady bol prezentačný stánok Slovenska, ktorý pomohli pripraviť zastúpenia Bratislavského, Trnavského a Košického samosprávneho kraja pri EÚ a na rovnakom mieste sa predstavil aj folklórny súbor Slovákov z Belgicka Ako doma.

Generálny konzul upozornil, že v rámci týchto osláv si treba pripomenúť viacero udalostí, ktoré spájajú Slovensko a Belgicko. Spresnil, že ide o 160. výročie narodenia belgickej princeznej Štefánie, ktorá v Rusovciach pri Bratislave prežila podstatnú časť svojho života a po nej bola pomenovaná i kaviareň Štefánka, a Štefánikova ulica v Bratislave bola kedysi Štefánina ulica. /pri prez. paláci, dnes tam vlaje vlajka dúhová/

„Máme tiež 80. výročie Slovenského národného povstania, do ktorého sa zapojili 12 dobrovoľníci z Belgicka. Na druhej strane slovenskí vojaci v rámci Prvej obrnenej československej brigády oslobodzovali belgické pobrežie. Tí, ktorí v týchto bojoch padli, sú pochovaní v pobrežnom mestečku De Panne,“ povedal Michalec.

Upozornil tiež, že detviansky kroj na najznámejšej bruselskej soche nahradil modro-žltý oblek s kosatcom, do ktorého bol predtým oblečený Manneken Pis, lebo 4. mája sa v Bruseli konajú aj oslavy kosatca, čiže kvetu, ktorý je symbolom Bruselu a regiónu Brusel – hlavné mesto.

cikajúci chlapec:

Pokračovanie k predchádzajúcemu.

--

Kaštieľ v Rusovciach je známy, pôsobil tam SĽUK, poznáme ho z filmu Rodná zem.

Hlavne je známy tým, že je dlhodobo zdevastovaný a neopravený.

Po druhej svetovej vojne došlo v dôsledku opustenia kaštieľa k jeho rozkrádaniu a devastácii. Časť rodovej galérie Zichyovcov sa v roku 1952 dostala na hrad Červený Kameň. Novým majiteľom objektu sa v roku 1950 stal Slovenský ľudový umelecký kolektív (skratka SĽUK), ktorý tu zriadil svoje domovské sídlo. V roku 1976 bola naplánovaná generálna rekonštrukcia kaštieľa i priľahlého parku, ktorej realizácia sa mala uskutočniť v niekoľkých etapách. K začiatku samotnej rekonštrukcie, rozvrhnutej na sedem rokov, prišlo však až v roku 1982. Vplyvom okolností, napr. neustále sa meniaceho projektu a z toho vyplývajúceho časového sklzu, sa však práce postupne zastavovali. K ich úplnému zastaveniu prišlo na konci roku 1989.

V roku 1991 kaštieľ prevzala Slovenská národná galéria, ktorá si predsavzala urobiť z neho reprezentatívnu obrazáreň. Opäť sa obnovili rekonštrukčné práce. SNG však kaštieľ vlastnila iba tri roky, kedy sa jeho majiteľom stala Národná banka Slovenska. No táto inštitúcia ho mala v majetku iba jediný rok. V roku 1995 prevzala kaštieľ Správa zariadení Úradu vlády SR, ktorá ho má v správe dodnes. Jej zámerom je pretvorenie kaštieľa na reprezentatívne miesto pre prijímanie a ubytovávanie zahraničných návštev. Rekonštrukčné práce sú však zastavené a ich pokračovanie je v nedohľadne. Objekt kaštieľa spolu s priľahlým parkom, už aj tak v zlom stave, naďalej chátra. Úrad vlády do kaštieľa každoročne investuje financie iba na jeho udržiavanie.

Kaštieľ do svojho vlastníctva plánovala získať i mestská časť Rusovce, ktorá ho plánovala využiť na kultúrne a muzeálne účely. Tento zámer mestskej časti však stroskotal.

V súčasnosti jeho ďalší osud je nejasný, najmä ak do hry vstúpil a súdnymi cestami sa snaží získať na základe testamentu posledných majiteľov svoj majetok i benediktínsky rád v Pannohalme. !!!

V novembri 2010 prezident SR Ivan Gašparovič vyzval vládu SR, aby odpredala nepoužívanú prezidentskú vilu na Slavíne, s cieľom získať finančné prostriedky na generálnu rekonštrukciu rusovského kaštieľa. Vyjadril tiež názor, že po rekonštrukcii by sa kaštieľ mohol stať domovom prezidenta SR. V januári 2015 vláda znovu deklarovala zámer rekonštrukcie kaštieľa. Do druhej polovice roku 2016 sa to však nestihne.[1]