Krása pre dušu i múdrosti pre myseľ z dávnych liet

Zora

Poézia, ktorá rokmi nestratila hodnotu.

Zora

Andrej Sládkovič: Nehaňte ľud môj

[32]

Nehaňte ľud môj, že ľud je mladý,

klebetárski posmievači!

V mladom sa veku ide do vlády,

starému sila nestačí;

keď predkov nemal — a či ich nemal,

ktorí prežili čas zlatý? —

čo bys’ sa mu ty zato posmieval?

Na potomkov on bohatý.

Nehaňte ľud môj! že nemá dejov

slávy svojej minulej sklad;

on ešte peknou kvitne nádejou,

budúcnosť má jeho poklad:

Počuješ bájne hlasy povestí?

Hovoria tie, keď čas čuší,

zázračný z nich on svet má vyviesti,

budúci svet v nich on tuší.

Nehaňte ľud môj, slepí sudcovia!

že ľud môj je len ľud sprostý;

často sú múdri hlúpi ľudkovia

dľa súdu svetskej múdrosti:

Počuješ? Spieva slovenské pole,

spievanky zrodia Homérov;

len ľúbosť útlu spievajú hole,

no budú aj bohatierov. —

Nehaňte ľud môj, ústa nečisté!

že odhodok on je hlúpy;

múdrosťou jeho vykúpení ste

a ešte vás raz vykúpi!

Či nepočuješ slová rozumné,

čo deň po dni opakuje?

Večné v nich pravdy, hlboké, umné;

ten ľud vedu si hotuje.

Nehaňte ľud môj! že je len malý,

že nevládne celým svetom.

Kde telo ducha k zemi nevalí,

tam duch lieta ľahším letom.

Na helénsky že ľud si spomnite —

duch si svet vlastný utvorí;

či v žaludi hôr zárod vidíte?

Nie! — no viďte dubísk hory!

Nehaňte ľud môj! že je chudobný,

že kraj biedny, smetisko má;

to je blud! má svet sebe podobný,

má hory, rieky, zlato má! —

A keď by nemal? — ale má hlavy,

má obchodu silný zárod. —

Alebo či sú čriedy a bravy

a koniarne komus’ národ?

Nehaňte ľud môj! že je ľud tichý,

že rád trpí, že je slabý; —

pravda, surovej on nemá pýchy,

nie je v zápasoch pochabý.

Vy to neviete, že duch národov

práve takú povahu má:

keď má vystúpiť s činnou slobodou,

najprv ticho myslí, dumá. —

Nehaňte ľud môj! že úcty nemá,

že ľud môj je potupený. —

Slávnejšie ešte svet tupí plemä,

nuž kto je tam zhanobený? —

Ach, zlé sú časy! na všetky strany

svet žertvuje bohom zlatým. —

Ale nechaj mi národ bez hany;

národ patrí k veciam svätým!

--

[32] Báseň prvý raz uverejnená v Orle tatránskom I. 1845, č. 5, str. 33.

https://zlatyfond.sme.sk/dielo/147/Sladkovic_Kratsie-basne/32

Lin

Toto téma je krásné. Okamžitě jsem si vzpomněla na Jana Nerudu a jeho Zpěvy páteční. V běhu let se mi tyto obrozenecké básničky úplně vypařily z hlavy a zapomněla jsem. Když jsem je na netu našla (naštěstí), ihned mi "naskočily" zpět, protože této sbírce jsme ve škole věnovali hodně času. Jak jsou ty verše dodnes aktuální a potřebné....

Anděl strážce

Ne, ne - já nebyl žádným bílým květem!

Já nerozkročil jasný se tím světem,

má cesta nešla krajinami míru:

jak divá řeka, která v skalách bouří,

tak plná pádů, plná byla vírů,

dno v černých tmách a povrch v šedém kouři.

Že přece nejsem skvrnitého čela,

že život nezkován meč na dvousečný,

že duše v propast zhouby nevhučela,

jen Tobě jsem, Ty anděle můj, vděčný.

Tys náhle stanul mezi mnou a skutkem,

Tvé oko jako hrob se hlubně tmělo,

jak lilje klonilo se krásné tělo,

a s nevýslovným děl Jsi se zármutkem:

"Což svému k smrti zmučenému lidu

ni chvilkového nechceš popřát klidu?

Chceš klesajícímu pod břevnem kříže

na vyschlá bedra přidat hanby tíže?

Chceš, Tvá by na hlavu mu padla vina,

on studem hořel za Tě, svého syna?"

A zdrcen klečel jsem a v hlasném lkání

mé srdce sbíralo se ku pokání. -

Já nedím: "Bohu dík, jsem lepší jiných!"

Kdož smí se přímit, než se život zhroutí,

než poslední doběhne z hodin stinných,

že cesty kal mu roucho neposmoutí?

Však tolik vím, Ty Jsi-li při mém boku,

že srázem každým pevného jdu kroku.

Tvou ruku líbám, k Tobě vzhlížím slze,

zář Tvého zraku veď mne v světa mlze,

Tvé křídlo nadšené mne přenes přes propasti,

anděle strážný, svatá lásko k vlasti!

Zde odkaz na celou sbírku deseti básní:

https://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jan-neruda/zpevy-patecni-cela-kniha-e-book.html

Přidám ještě jedno dílko. Není od žádného klasika a pochybuju, že vůbec kdo dneska zná autora. Jde totiž o nápis na jednom starém a zapomenutém pomníku:

Až vnuk zapomene na nás

a dnešek ztratí se mu v šeru minula,

pak vystup, Dobo žalná, z mohyly

a připomeň znovu,

že jen utrpením byla vykoupena jeho Svoboda

a žárem krve předků roztaveny rabské okovy.

Zora

Ivan Krasko: Otcova roľa /zo zbierky Verše/

Pokojný večer na vŕšky padal,

na sivé polia.

V poslednom lúči starootcovská

horela roľa.

Z cudziny tulák kročil som na ňu

bázlivou /1/ nohou.

Slnko jak koráb /2/ v krvavých vodách

plá pod oblohou.

Strnište suché na vlhkých hrudách

pod nohou praská.

Zdá sa, že ktosi vedľa mňa kráča –

na čele vráska,

v láskavom oku jakoby krotká

výčitka nemá:

– prečo si nechal otcovskú pôdu?

Obrancu nemá!

Celý deň slnko, predsa je vlhká

otcovská roľa.

Stáletia tiekli poddaných slzy

na naše polia,

stáletia tiekli – nemôž’ byť suchá

poddaných roľa,

darmo ich suší ohnivé slnko,

dnes ešte bolia.

Z cudziny tulák pod hruškou stál som

zotlelou spola.

Poddaných krvou napitá pôda

domov ma volá...

A v srdci stony robotných otcov

zreli mi v semä...

Vyklíčia ešte zubále dračie /3/

z poddaných zeme?

--

1 bojazlivý, ustráchaný

2 v minulosti veľká drevená loď

3 z gréckej mytológie – dračie zuby sa premenia na vojsko

Keď bola Európa unesená, jej otec bol nešťastný a vyslal svojich synov, aby sestru hľadali a bez nej sa domov nevracali. Bratia blúdili svetom, ale márne. Domov sa nevrátili. Rovnako neúspešný bol najstarší z nich, Kadmos. Obrátil sa na veštiareň v Delfách, kde dostal odpoveď. Keď vyjde z Delf, uvidí mladú jalovičku a tú bude nasledovať. Kam si ona ľahne do trávy, má Kadmos založiť nové mesto a to bude jeho novým domovom. Stalo sa a Kadmos jalovičku nasledoval na veľkom kuse sveta. Keď si ľahla do trávy, vzdával vďaky bohom a chcel vzdať obeť vládcovi neba i zeme. Keď jeho služobníci šli pre živú vodu, v jaskyni v hlbokom lese narazili na hrozného draka, obľúbenca boha vojny Area. Drak služobníkov zahubil. Kadmos išiel po ich stopách, zbadal miesto tragédie a zaútočil statočne na draka veľkým balvanom, oštepom napusteným jedom a nakoniec ho ubodal.

Zjavila sa mu bohyňa Aténa, jeho ochrankyňa a povedala mu, aby zoral pôdu a zasial dračie zuby. Z nich vyrastie ľud jeho budúceho kráľovstva. Keď to Kadmos urobil, z brázd sa vynárali ozbrojení muži, ktorí sa vzájomne pobili, zostalo ich nažive iba päť. Pridružili sa ku Kadmovi a on s ich pomocou založil na tom mieste slávne mesto Téby. Za zabitie draka musel Kadmos niekoľko rokov slúžiť Areovi a až potom sa mohol ujať vlády.

https://sk.wikipedia.org/wiki/Eur%C3%B3pa_%28mytol%C3%B3gia%29

https://sk.wikipedia.org/wiki/Ivan_Krasko

ivan-krasko-nox-et-solitudo-verse-pdf-21527.pdf

Lin

A.S.Puškin: Práva

(pro všechny lidi dobré vůle)

Práv málo vážím si, jež hlásá hlučný dav,

a jež tak popletla nejednu z moudrých hlav.

Já na to nereptám, že nedají mně bozi

se vyzout příjemně, když zdanění mně hrozí,

neb carům překážet se mezi sebou bít;

a též mne nepálí, zda tisk má volnost mít.

by škádlil hlupáky; neb zdali censor bdělý

mez klade žurnálu, v němž řádí šprýmař smělý.

'To všechno, vidíte, jsou slova, slova jen!

Já jiných, lepších práv jsem krásou uvlečen;

mně třeba svobody jist jiné, mnohem krasší...

Žít z vůle národa, žít z vůle vlády naší –

zda není jedno vše? Bůh s nimiž... Nikomu

se nezodpovídat; jen sobě jednomu

být práv a počet klást, a za lokajské prýmy

neshýbat svědomí, ni hřbet svůj hrdě přímý;

tu i tam těkati, kam volá vlastní cit,

krás božské přírody se nemoc' nasytit.

a co duch nadšený kdy v umění znal stvořit.

v to s dojmy sladkými se beze slova nořit –

to je štěstí! to jsou práva!

Zora

Hoci táto báseň nie je až tak stará, patrí sem:

Milan Rúfus: Diagnóza Slovensko

Nie sýtosť a nie hlad.

Skôr len tak medzi rečou.

Že to máš čudne rád,

ani sám nevieš prečo.

A ešte aby si sa ostýchal

pred vyspelejšími.

Ech, skvelý šatník eufemizmov,

šitých na mieru pokrytectva

remeselníkmi moci...

Avšak, čo my, jej babráci?

My, večne bude ako bude.

Čo odkážeš nám , Bože,

na tejto zemehrude

poslušne dbalým Tvojich znamení?

Ak si nás veky učieval,

kde treba skloniť hlavu,

nauč nás konečne

prečítať z Tvojho gesta :

že máš na svete miesta,

na ktoré môže človek vstúpiť,

len ak je vzpriamený.

--

Zo zbierok: Báseň a čas /2005/, A čo je krása? /2017/

https://www.litcentrum.sk/recenzia/basen-cas-milan-rufus-nas-tip

https://www.teraz.sk/kultura/k-vavrova-verse-mrufusa-boli-velkou-insp/294484-clanok.html